V rámci tohoto projektu byla v roce 2010 zpracována rozhodovací činnost Ústavního soudu vztahující se k ústavnímu právu. Stěžejním zdrojem pro zpracovanou judikaturu byl seznam judikatury vyžadovaný katedrou ústavního práva při státních zkouškách z předmětu Ústavní právo a státověda. Jedná se o orientační shrnutí obsahů daných rozhodnutí a tento text nemůže nahradit řádné seznámení se s příslušným rozhodnutím pro potřeby studia, přesto byl tento výstup přínosný pro řadu studentů a zejména pro ty, kteří daná shrnutí zpracovávali.
Bohužel v poslední době není v časových možnostech tehdejších garantů v této činnosti dále pokračovat a proto sháníme zájemce, kteří by zpracovali předmětnou judikaturu od roku 2011.
© Právnický akademický spolek Juristi
Pl. ÚS 19/93, 14/1994 Sb. (komunismus, zákaz retroaktivity v trestním právu)
Návrh skupiny poslanců na zrušení zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu – ZAMÍTNUTO
První čtyři paragrafy tohoto zákona se zabývají povahou režimu, jeho specifickými cíli, metodami a strukturálními rysy, zákon hovoří o spoluodpovědnosti členů KSČ a spoluodpovědnosti těch, kteří komunistický režim aktivně prosazovali. Podle § 5 se do promlčecí doby TČ nezapočítává období let 1948 až 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
ÚS zde jednomyslně vyjádřil svoji interpretaci čsl. dějin v letech 1948 – 1989, vyslovil, že napadený dekret ,,byl v době svého vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem. Vzhledem k tomu, že tento normativní akt již splnil svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter, nelze dnes za uvedené situace zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, neboť takový postup by postrádal jakoukoli právní funkci. Opačný postup by zpochybnil princip právní jistoty, jenž je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů.“ Při tom poukázal na to, že ,,ani hodnocení historického období bývalého Československa nevylučuje jiné názory a závěry než ty, které vyslovil v textu zákona Parlament.“
Pl. ÚS 14/94, 55/1995 Sb. (Dreithaler, legalita a legitimita dekretů prezidenta republiky)
Návrh na zrušení dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy – ZAMÍTNUTO
Navrhovatel označil dekret za rozporný s ústavní právem platným dnes i v roce 1945. Neuznává dr. Beneše jako prezidenta, neboť podle něj abdikoval a řádně byl zvolen prezident nový (a pokud by jím přeci jen byl neměl zákonodárnou pravomoc) a všechny prezidentské akty považoval od počátku za nulitní. Odvolává se na Ústavní listinu z roku 1920, dle které náležela moc zákonodárná pouze Národnímu shromáždění a jeho oběma sněmovnám (popř. 24člennému výkonnému výboru složenému z 16 členů Poslanecké sněmovny a osmi členů Senátu).
Poslanecká sněmovna se vyjádřila tak, že oprávnění prezidenta republiky po dobu platnosti zatímního státního zřízení v nezbytných případech vydávat dekrety je dáno ústavním dekretem prezidenta republiky č. 2/1940 Úř. věst. čsl., o prozatímním výkonu moci zákonodárné. Uvádí, že všechny dekrety prezidenta republiky byly posléze schváleny Prozatímním Národním shromážděním republiky Československé, a to ústavním zákonem č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky. Dekrety prezidenta republiky byly tedy vydány ústavním způsobem, ústavním způsobem potvrzeny a jsou platnou součástí našeho právního řádu.
ÚS dal názoru PS vesměs za pravdu a v rozsáhlé historické argumentaci jednomyslně potvrdil legalitu i legitimitu všech dekretů prezidenta republiky. Uvedl, že ,,řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti, jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem“. Ohledně přezkoumávaného dekretu také podotkl, že tento normativní akt již splnil svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy, a nemá tedy již nadále konstitutivní charakter, a proto nelze dnes, za uvedené situace, zkoumat jeho rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy.
I. ÚS 21/94 (vyřizování petic)
Ústavní stížnost proti postupu Ministerstva zahraničních věcí, ve věci ,,nevyřízení“ petice – ZAMÍTNUTO
ÚS zde vyložil čl. 18 odst. 1 Listiny tak, že ústavní úprava nezakládá konkrétní záruky kladného či záporného meritorního vyřízení věci, ani reakci příslušného orgánu. Zaručené je pouze přijmutí petice, čemuž nesmí nic bránit. Jde o zvláštní podobu svobody projevu.
Pl. ÚS 26/94, 296/1995 Sb. (financování politických stran, role NKÚ)
Návrh skupiny poslanců na zrušení některých ustanovení novely zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (dále jen ,,politická strana“) a zákona o NKÚ – VYHOVĚNO
Novela jednak zakazovala politickým stranám provozovat jakoukoliv podnikatelskou činnost, v čemž poslanci spatřovali radikální omezení možnosti politického působení stran a tím ohrožení jejich svobodné soutěže a týkala se i rozšíření působnosti NKÚ kontrolovat hospodaření politických stran. Na základě přezkoumání včasnosti, úplnosti a pravdivosti údajů uvedených stranami ve výroční finanční zprávě měl NKÚ právo dát podnět k návrhu na rozpuštění nebo pozastavení činnosti strany.
ÚS věcný obsah návrhu rozčlenil do tří skupin: 1. Existence a rozsah finanční kontroly politických stran státními orgány, 2. Přípustnost rozpuštění, resp. pozastavení činnosti politické strany z důvodů nepředložení anebo nedostatků jejich výroční finanční zprávy a 3. Přípustnost účasti politických stran v podnikatelské činnosti. Ad 1. finanční podpora politických stran nesmí překročit míru respektující generelní hranici, danou oddělením stran od státu, aby nemohl ze strany státu vzniknout nástroj k jejich manipulaci; čím více jsou strany dotovány státem, tím méně cítí potřebu hledat zdroje a podporu své činnosti v občanské struktuře společnosti; poté, co příspěvky státu byly politickým stranám přiděleny, nemůže jít o hospodaření se státním majetkem a nemůžou být dále kontrolovány NKÚ. Ad 2. závady ve výroční finanční zprávě lze sotva kvalifikovat jako nedostatky porušující principy uvedené v čl. 5 a čl. 9 Ústavy. Ad 3. zákaz jakékoliv účasti politických stran na podnikatelské činnosti nemá v ústavním pořádku oporu, iluzorní je představa, že by státní příspěvek politické strany hospodářsky zajistil a přiměl k tomu, aby nehledaly finanční zdroje jinde; je však nutné mít upraveny určité mantinely, aby se strany nezabývaly více podnikatelskou činností než svým ústavním posláním.
Pl. ÚS 3/96, 161/1996 Sb. (volební kauce)
Návrh skupiny poslanců na zrušení některých ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, která se týkají volebních kaucí do Poslanecké sněmovny a Senátu – ZAMÍTNUTO
Napadená ustanovení stanovovala volební kauci ve výši 200 000 Kč (PS), vracela se při dosažení 5 % a 20 000 Kč (S), která se vracela při 6 % (kauce se skládá v každém kraji zvlášť).
Pro zrušení zákona nebo jeho části se u ÚS vyžaduje většina alespoň 9 soudců, pokud tato většina není, návrh se zamítne, i když pro zamítnutí může být menšina (v této věci bylo 8 soudců pro vyhovění návrhu, 7 proti, tj. ,,vítězství“ menšiny).
Relevantní menšina považovala kauce za znak vypovídající o reprezentativnosti strany a tedy ústavně konformní, i když připustila, že u PS je výše kauce na hranici únosnosti. Disentující soudci s tímto nesouhlasili, poukázali na to, že reprezentativnost nelze projevit výší bankovního konta, ale splněním zákonných podmínek registrace strany. Za integrační stimuly považují dostatečné omezovací klauzule, které se uplatní až po ukončení volné soutěže a zjištění výsledků hlasování.
Pl. ÚS 25/96, 88/1997 Sb. (5% omezovací klauzule)
Návrh na zrušení některých ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, která se týkají 5 % omezovací klauzule a ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve věci řízení proti vydání osvědčení o zvolení bez ústního jednání – ZAMÍTNUTO
Navrhující politická strana poukázala na to, že ve volbách získala 169 796 hlasů a v důsledku 5 % klauzule nezískala ani jeden mandát, na rozdíl od stran, které klauzulí prošli, a na jednoho jejich poslance připadalo průměrně 30 296 hlasů. V tom spatřovala rozpor s článkem 18 a 19 Ústavy a čl. 21 odst. 4 a 1 Listiny.
ÚS se zabýval otázkou, zda disproporční funkce omezovací klauzule, která vede k omezení rovnosti volebního práva je minimálním opatřením nezbytným k zajištění takové míry integrace politické reprezentace, jež je nutná k tomu, aby složení zákonodárného sboru umožnilo formaci většiny potřebné pro přijetí rozhodnutí a pro vznik vlády s důvěrou.
Pl. ÚS 33/97, 30/1998 Sb. (počítání času v ústavním právu – veto, ústavní principy)
Návrh prezidenta republiky na zrušení novely zákona na ochranu zvířat proti týrání, z důvodu jeho přijetí způsobem odporujícím čl. 50 Ústavy – VYHOVĚNO
Prezident zákon vetoval v sobotu (15tý den od postoupení) a doručen byl PS v pondělí. Dle přesvědčení prezidenta počátek 15ti denní lhůty pro vrácení zákona začal běžet dnem následujícím po dni postoupení zákona, v souladu se zvyklostí, jež se vyvinula od účinnosti Ústavy. Za počátek lhůty však PS považovala den postoupení, nikoliv den následující. Lhůtu považovala za promarněnou a zákon vyhlásila. Prezident se dovolával principu, dle něhož, připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší následující pracovní den. Dle PS se musí Ústava v tomto vykládat doslovně (jelikož žádné ustanovení o počítání lhůt neobsahuje). Za vrácení zákona je dle PS nutno považovat den doručení. Poukázala také na možnost doručení ze strany kanceláře PS, která je připravena zajistit přijetí rozhodnutí i v uvedených dnech.
ÚS se zabýval lhůtami, jak je stanovuje OZ, OSŘ, TŘ a SŘ, z čehož plyne podpora argumentů navrhovatele. Poukázal, že jazykový výklad je nutno vnímat pouze jako prvotní přiblížení se k aplikované právní normě; mechanická aplikace abstrahující smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity. V situaci, kdy mezi subjekty aplikujícími Ústavu dochází ke sporu o výklad určitého ustanovení, nutno tento spor řešit ve prospěch možnosti uplatnění ústavní pravomoci, jíž se dané ustanovení týká.
II. ÚS 20/98 (podstata petičního práva a jeho meze)
Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v trestním řízení, ve věci petičního práva – ODMÍTNUTO
Navrhovatel napadl ústavní stížností rozhodnutí Krajského soudu, kterým byl odsouzen k peněžitému trestu pro trestný čin křivého obvinění. K tomu došlo na základě jím podané stížnosti proti postupu policejního inspektora a podezření z přijetí úplatku, což bylo po přešetření vyvráceno a navrhovatel to také uznal, ale následně se ohradil proti závěru, že by mohl být stíhán pro využití petičního práva.
Senát ÚS stížnost uzavřel jako zjevně neopodstatněnou, v rámci soudního řízení nebylo nijak zasáhnuto do stěžovatelových práv. Lidé nesou odpovědnost za své jednání a petiční právo není právem neomezeným, takže je zde prostor pro ochranu osobní cti, dobré pověsti a jména. Petiční právo je zaručeno v rozsahu, kterým nezasahuje do jiných základních práv. V protikladu k názoru vyjádřeného v nálezu I. ÚS 21/94, zde bylo řečeno, že ,,petice je zvláštní kvalifikovaný případ svobody projevu, který je spjat s povinností orgánu veřejné moci na obsah petice reagovat (…) posoudit její obsah a písemně na ni odpovědět, popř. postoupit její vyřízení příslušnému orgánu.“
IV. ÚS 331/98 (opoziční smlouva, funkce politických stran v demokratické společnosti)
Stížnost, jíž se navrhovatel domáhal prohlášení tzv. opoziční smlouvy za neplatnou – ODMÍTNUTO
Smlouva umožnila po předčasných volbách v roce 1998 menšinovou vládu ČSSD a dále obsahovala např. závazky změny volebního systému do PS.
ÚS stížnost zamítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, neboť tuto smlouvu nelze považovat za zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv, neboť neobsahuje právní, ale pouze politické normy, a jako taková není právně závazná a vynutitelná, a to ani, pokud jde o jednotlivé poslance těchto stran a výkon jejich mandátu v souladu s jejich osobním přesvědčením.
I. ÚS 526/98, 70/1999 Sb. (Lastovecká, ověření volby senátorky)
Opravný prostředek proti rozhodnutí o neověření mandátu senátora Mandátovým a imunitním výborem Senátu, který tak činil na základě usnesení NS, kterým byla volba prohlášena neplatnou – VYHOVĚNO
U NS byly volby napadeny z důvodu porušení volebního zákona, zejména jeho ustanovení o průběhu volební kampaně a zákazu agitace. NS měl za to, že volební zákon objektivně dodržen nebyl, což má za následek neplatnost voleb.
ÚS neuznal relevanci stanoviska NS k objektivnímu porušení volebního zákona, ale poukázal na podstatnost intenzity a způsobu porušení zákona. Co se týče zákazu volební kampaně v době 48 hodin před volbami, interpretuje ji jako zákaz aktivní volební kampaně (zamýšlené a cílené agitace), to však nemůže porušovat svobodu projevu a právo na informace (sdělovací prostředky mohou přinášet informace, prezentovat vlastní názory).
Pl. ÚS 30/98, 243/1999 Sb. (3% hranice pro přiznání příspěvku na úhradu volebních nákladů)
Návrh na zrušení části § 85 třetí věty zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, která zní: ,, , která ve volbách získala nejméně tři procenta z celkového počtu platných hlasů,“ – VYHOVĚNO
Politická strana, která na základě rozhodnutí Ministerstva financí neměla mít vyplacen příspěvek na úhradu volebních nákladů, z důvodu nedosažení 3 % hranice z celkového počtu platných hlasů odevzdaných ve volbách, v tomto spatřovala porušení čl. 22 Listiny základních práv a svobod.
ÚS hodnotil vztah mezi dvěma rozpornými aspekty volební soutěže politických stran – požadavkem svobodné volební konkurence a schopností zákonodárného sboru přijímat rozhodnutí na základě formace politické většiny. Hlasování voličů má být podle něj výrazem svobodného rozhodnutí ve volné soutěži stran a integrační faktor má působit až po ukončení svobodné volební soutěže. Zákonodárnému sboru ,,doporučil“ stanovit tuto hranici obdobně po vzoru Německa, tj. 1% získaných hlasů.
Pl. ÚS 42/2000, 64/2001 Sb. (,,velký volební nález“)
Návrh prezidenta republiky (zároveň byl podán i návrh skupiny senátorů) na zrušení řady změněných ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu ČR, s poukazem na deformaci volebního systému poměrného zastoupení (PS), který se vychýlil k systému většinovému – VYHOVĚNO
ÚS poukázal na to, že zákonná úprava se může pohybovat jen v intencích čl. 18 odst. 1 Ústavy, který stanoví pro volby do PS systém poměrného zastoupení. Uznal také, že tento pojem nelze spojovat s atributy absolutní určitosti, resp. jedinou definovatelností.
První z napadených ustanovení se týkalo zvýšení počtu volebních krajů z 8 na 35, stanovení nejnižšího počtu mandátů v kraji na 4 a způsob výpočtu podílů a přikazování mandátů pomocí upravené d‘Hondtovy formule (1,42;2;3,…). ÚS vyjádřil, že ve svém úhrnu toto představuje přílišnou koncentraci integračních prvků. Spíše než prvky poměrného zastoupení jde o vytvoření jakéhosi hybridu, který neodpovídá ústavnímu rozdělení na systém poměrný (PS) a většinový (S).
Následující bod se týkal volební kauce 40 000 Kč složené v každém kraji (po novele 35 krajů, předtím se skládalo 200 000 Kč v 8 krajích). ÚS poukázal na nález Pl. ÚS 3/96, který byl způsobem svého přijetí hraniční a nyní se jeví jako relevantní to, co bylo vyjádřeno v separátních votech. Je povinností státu, aby stranám, které byly zákonným způsobem zaregistrovány, umožnil účast na volbách a zajistil plnou realizaci čl. 5 Ústavy. Stupeň reprezentativnosti je poté vyjádřen právě volbami a jejich výsledky. Účinné integrační stimuly jsou v systémech poměrného zastoupení založeny na tzv. omezovacích klauzulích, jež mají tu přednost, že neomezují princip volné soutěže politických stran ve volbách a uplatní se až ve fázi rozdělování mandátů. Toto ustanovení je tedy v rozporu s čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny.
Poslední napadené ustanovení se týkalo příspěvku na úhradu volebních nákladů, který byl snížen z 90 Kč na 30 Kč a vyplácen měl být stranám, jež dosáhnou hranice 2%, namísto předchozích 3%. ÚS odkázal na nález Pl. ÚS 30/98. Poznamenal také, že si je vědom odlišné situace, která nastane tím, že tento nález ruší volební kauce. Smyslem volebního příspěvku nesmí být omezení volnosti volební soutěže, ale zajištění její vážnosti. Ani snížení hranice z 3% na 2% nejsou dostatečným dodržením výše zmíněného dřívějšího nálezu, který zákonodárce evidentně zjevně nerespektuje.
Ustanovení byla zrušena ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Část návrhu byla zamítnuta, k nálezu připojilo odlišná stanoviska osm soudců.
Pl. ÚS 59/2000, 278/2001 Sb. (postavení ČNB)
Návrh prezidenta republiky na zrušení některých ustanovení novely (442/2000 Sb.) zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance – VYHOVĚNO
Novela zaváděla v napadených ustanoveních mj. nové vymezení hlavního cíle ČNB – zabezpečování cenové stability, ačkoliv tehdy Ústava tento cíl vymezovala jako ,,péči o stabilitu měny“. Návrh ke jmenování členů a guvernéra ČNB měl být podáván vládou a obecně se omezila nezávislost ČNB na vládě a Poslanecké sněmovně. K této novelizaci se přistoupilo na základě potřeby harmonizace zákona s předpisy EU. Předkladatelé si byli vědomi neústavnosti, a proto předkládali zároveň i návrh na změnu Ústavy, ten ale neprošel a přijal se pouze tento zákon.
ÚS uvedl, že pokud má ČNB při zachovávání ústavní formulace ,,péče o stabilitu měny“ být nezávislá (jinak by tento cíl plnit nemohla), nemůže být vázána na souhlas vrcholného orgánu výkonné moci, od které má být jinak ústavně oddělena.
Pl. ÚS 14/01, 285/2001 Sb. (jmenování guvernéra a viceguvernéra ČNB)
Návrh vlády na vydání nálezu, který by vyslovil, že rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování guvernéra a viceguvernéra ČNB vyžadují ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády – ZAMÍTNUTO
Navrhovatelé napadali rozhodnutí prezidenta republiky, jímž jmenoval guvernéra a viceguvernéra ČNB v roce 2000 bez kontrasignace, aniž došlo k odvolání původních (odvolání kontrasignaci vyžaduje). Čl. 62 ustanovuje pouze jmenování členů bankovní rady; to, že prezident jmenuje guvernéra a viceguvernéra, vyplývá ze zákona a mělo by se tedy posuzovat režimem čl. 63 odst. 2. Prezident od roku 1993 tato jmenování bez kontrasignace prováděl, ale navrhovatelé poukazovali na jmenování guvernéra federální Státní banky Československé, jejíž guvernér byl jmenován po vyžádání kontrasignace prezidentem, přičemž není důvod předpokládat, že nová úprava tento postup chtěla zachytit jinak. Prezident argumentoval tím, že vzhledem ke specifikaci všech čtyř dalších členů Bankovní rady zákonem (stejně jako je specifikována funkce guvernéra) by byl z aplikace čl. 62 písm. k) zcela vyloučen.
ÚS poukázal na ústavní zvyklost vytvořenou jmenováním bez kontrasignace od roku 1993 a vnitřní rozpornost petitu, který zpochybňuje pouze dané jmenování, ale proti jmenování do roku 2000 bez kontrasignace nic nenamítá. Vyslovuje, že zákon o ČNB neupravuje novou jmenovací pravomoc prezidenta republiky, uvádí pouze složení Bankovní rady co do počtu a označení jejích členů.
Pl. ÚS 21/01, 95/2002 Sb. (bikameralismus, zákon o státním rozpočtu)
Napadení zákona č. 217/2000 Sb., jehož součástí byla novela zákona o státním rozpočtu z roku 1993, skupinou senátorů pro formálně nesprávný ústavní postup přijetí – ZAMÍTNUTO
Navrhovatelé napadli projednání návrhu Senátem, neboť zákon obsahoval novelu zákona o státním rozpočtu, čímž měla být Senátu odejmuta možnost se návrhem zabývat (čl. 42 odst. 2 Ústavy). PS zákon nakonec schválila ve znění Senátem přijatých pozměňovacích návrhů. K návrhu uvedla, že zákon měnil část zákona o státním rozpočtu, která se ale státního rozpočtu přímo netýkala (rušila některá ustanovení úpravy platů ústavních funkcionářů), domnívala se, že ,,změna zákona o státním rozpočtu“ nespadá pod režim čl. 42 (není totéž jako ,,návrh zákona“).
ÚS vyslovil stanovisko, že pojem ,,zákon o státním rozpočtu“ v materiálním pojetí je nutno interpretovat takovým způsobem, že se jedná o zákon bezprostředně upravující příjmovou a výdajovou složku rozpočtu na rozpočtové roky. Pouze takto koncipovaný zákon je nutno podřadit pod čl. 42 odst. 2, a pouze takovýto návrh zákona proto Senát není oprávněn projednávat. Zároveň podotkl, že ústavodárce tento zákon vyňal z běžného legislativního režimu, čímž vyjádřil vůli směřující k tomu, aby zákonodárce posuzoval materii státního rozpočtu uceleně a odděleně od materií, které se státním rozpočtem nesouvisejí (není přípustné do zákona o státním rozpočtu včleňovat jinou materii). Dospěl k závěru, že napadený zásah nelze považovat za zásah do zákona o státním rozpočtu v materiálním smyslu.
Pl. ÚS 7/02, 349/2002 Sb. (nezávislost soudnictví, dělba moci)
Návrh prezidenta republiky na zrušení některých ustanovení zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích – VYHOVĚNO
Několik měsíců po přijetí tohoto zákona prezident napadl institut povinného periodického hodnocení odborné způsobilosti soudců s důsledkem možného skončení funkce soudce, svěření výkonu státní správy soudů předsedům a místopředsedům soudů, kteří jsou zároveň soudci, jestliže jejich setrvání v této funkci závisí na rozhodnutí představitele moci výkonné (rovněž na obecné ustanovení, jímž mohou být z této funkce odvolání, jestliže neplní řádně své povinnosti) a povinné celoživotní vzdělávání soudců v Justiční akademii, jež má v rukou moc výkonná. Jedná se tedy o napadení nerovnovážné dělby státní moci, resp. neúměrného rizika ingerence exekutivy do moci soudní.
ÚS v tomto nálezu vyslovil mj. názor, že ,,funkce předsedů a místopředsedů soudů by měla být považována za kariérní postup soudce, a proto by ani předseda a místopředseda soudu neměl být odvolatelný jinak, než pro zákonem předvídaný důvod a postupem v kárném řízení, tj. rozhodnutím soudu“. Tato argumentace byla následně použita v roce 2006 při rozhodování o přípustnosti odvolání předsedkyně NS prezidentem republiky.
Separátní vótum souhlasí s většinou ve věci přezkoumávání odborné způsobilosti soudců. Vyhrazuje se však proti názorům de constitutione merenda a myšlence téměř úplného odtržení soudní moci od moci výkonné.
Pl. ÚS 36/01, 403/2002 Sb. (vymezení ústavního pořádku, ,,lidskoprávní“ smlouvy)
Návrh Vrchního soudu v Praze na zrušení některých ustanovení zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – VYHOVĚNO
ÚS shledal rozpor napadených ustanovení s Paktem o občanských a politických právech (tj. MS dle tehdejšího čl. 10 Ústavy). Před euronovelou byly pro ÚS dle Ústavy referenčním kritériem ústavní zákon a smlouva podle čl. 10, po změně se tímto kritériem stal ústavní pořádek, vymezený čl. 112 Ústavy, který MS o lidských právech a základních svobodách nezmiňuje.
ÚS nad rámec argumentace navrhovatele zaujal zásadní postoj k významu euronovely Ústavy (395/2001 Sb.), kterou bylo opuštěno od rozlišování zvláštní kategorie MS o lidských právech a základních svobodách (§ 2 č. 23/1991 Sb. a původní znění čl. 10 Ústavy). Tímto nálezem tedy došlo k rozšíření pojmu ,,ústavní pořádek“, který byl doposud vnímán jako ucelený soubor čl. 112 odst. 1, o mezinárodně lidskoprávní smlouvy.
S odvoláním na čl. 9 odst. 2 Ústavy nelze podle ÚS novelu Ústavy interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální (patrně tedy ne materiální) úrovně ochrany základních práv a svobod. ,,Ústavní zakotvení všeobecné inkorporační normy, a tím překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního a práva vnitrostátního, nelze interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodně lidskoprávních smluv pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s derogačními důsledky.“
Pl. ÚS 5/02, 476/2002 Sb. (revokace usnesení PS, zákaz postupu praeter legem)
Návrh skupiny senátorů na zrušení novely obchodního zákoníku a některých dalších zákonů, která byla přijata revokací usnesení PS, čímž se změnil původně přijatý návrh – VYHOVĚNO
Návrh byl v PS schválen ve znění pozměňovacího návrhu. Až později někteří poslanci poukázali na omyl při schvalování, hlasování však nebylo řádně včas zpochybněno. Návrh se nepostoupil Senátu a na mimořádné schůzi se schvalovací usnesení revokovalo a přijalo se ve znění bez pozměňovacího návrhu (pro nějž nyní nehlasoval ani jeden poslanec). Senát však tento postoupený návrh nepovažoval za návrh podle čl. 45 Ústavy a neprojednal ho. To bylo považováno za marné uplynutí lhůty k projednání a zákon byl po podpisu ústavních činitelů vyhlášen. Senát byl názoru, že nedostatky návrhů zákonů schválených v PS lze v rámci zákonodárného procesu řešit buď v orgánech Senátu, nebo zahájením nové legislativní procedury, nikoliv však změnou již perfektního usnesení PS.
ÚS návrhu plně vyhověl, poukázal na to, že v právním státě ,,Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.“ (čl. 2 odst. 3 Ústavy).
Pl. ÚS 6/02, 4/2003 Sb. (svoboda náboženského vyznání, postavení církví)
Návrh skupiny senátorů na zrušení některých ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností – VYHOVĚNO
Napadený zákon dle navrhovatelů měnil dosavadní právní úpravu snížením ochrany svobody náboženského vyznání a vnesl tím do soukromé sféry občanů nadbytečnou státní ingerenci. Návrh byl zamítnut Senátem i vetován prezidentem republiky (pokaždé přehlasováno PS). Ústavní porušení spatřují navrhovatelé např. v tom, že zákon podmiňuje vznik církevních právnických osob rozhodnutím státního orgánu.
Poslanecká sněmovna vyjádřila svůj názor, že ač nemůže stát zasahovat do vnitřního přesvědčení a náboženského vyznání jednotlivce, může zasáhnout do formy projevu tohoto přesvědčení či vyznání. Dále byly ÚS osloveny různé církevní právnické osoby. Ekumenická rada církví v ČR vyslovila nesouhlas s tím, že zákon určuje, co církevní instituce mohou a nemohou dělat, k čemu mohou používat svůj zisk a především, že může ministerstvo tyto instituce rušit. Tomu dal ÚS zapravdu, prohlásil, že možnost zrušení církevní organizace, na základě toho, že nepředloží výroční zprávu, což je ,,pouhá“ informační povinnost, je sankcí, spadající svou povahou do oblasti náboženské činnosti. Stejně tak vyslovil nesouhlas s omezením ohledně užívání finančních prostředků. Úkol těchto subjektů nelze redukovat na pouhá vyznávání určité víry, ale jejich činnost je třeba spatřovat i v činnostech charitativních, humanitárních a obecně vzdělávacích. ,,Omezování církví a náboženských společností svobodně disponovat svými legálně nabytými příjmy toliko na oblast vyznávání náboženské víry proto představuje svévolný zásah ze strany státu do soukromoprávní podstaty těchto subjektů, přičemž tento zásah zjevně není legitimován žádným relevantním veřejným zájmem“. Obdobná argumentace byla použita v judikatuře ÚS u podnikání politických stran. V některých napadených ustanoveních však protiústavnost neshledal.
Pl. ÚS 73/04, 140/2005 Sb. (Nádvorník, řízení o mandátu senátora)
Opravný prostředek proti usnesení NSS, že volby do Senátu jsou v jednom obvodu neplatné – VYHOVĚNO
NSS se usnesl, že volby do Senátu v jednom obvodě jsou neplatné, navrhovatel poukazoval na zveřejňování nepravdivých údajů v místním tisku, což mělo zapříčinit, že se v prvním kole umístil na třetím místě. Na ÚS se obrátil tímto postižený vítěz druhého kola, kterému ÚS vyhověl, k nálezu byla připojena čtyři odlišná stanoviska. ÚS zde vyslovil, že rozhodnutí voličů jako suveréna může soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy vady volebního procesu mohli prokazatelně způsobit, že by voliči rozhodli jinak a byl by zvolen jiný kandidát. Dále se podrobně vyjádřil k provádění kampaně vylepováním plakátů na určených plochách a dalším prostředkům vedení volebních kampaní.
Pl. ÚS 13/05, 283/2005 Sb. (bikameralismus, volební zákon, čl. 40)
Návrh skupiny senátorů na zrušení novely zákona č. 238/1992 Sb., o střetu zájmů, kterou se současně měnil zákon o volbách do zastupitelstev obcí a krajů – VYHOVĚNO
Senát zákon považoval za volební ve smyslu čl. 40 a nevyjádřil se k němu z toho důvodu ve lhůtě 30 dnů, poté zákon zamítl. Předseda PS ho už ale téhož dne postoupil k podpisu prezidentu republiky, neboť rozhodnutí Senátu nepovažoval již za relevantní. Prezident zákon vetoval, neboť rovněž považoval výklad čl. 40 za sporný.
Jednalo se o to, zda-li pojem ,,volební zákon“ užitý v tomto ustanovení zahrnuje též zákon o volbách do zastupitelstev, či zda se týká pouze zákona o volbách do Parlamentu.
ÚS vyslovil stanovisko, že ,,zákon musí být podroben jednotnému pojednávacímu režimu, který nemůže být současně jak bezvadný, tak protiústavní; obsahuje-li návrh zákona části vyžadující ke schválení odlišné procedury, nutno vyžadovat k ústavně konformnímu přijetí takového zákona proceduru náročnější“.
Pl. ÚS 23/04, 331/2005 Sb. (legislativně-technické opravy)
Návrh skupiny senátorů na zrušení zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, pro údajnou neústavnost spočívající ve způsobu projednání návrhu zákona – ZAMÍTNUTO
Navrhovatelé poukazovali na nesoulad mezi zněním zákona schváleným PS a zněním postoupeným Senátu, na což Senát reagoval žádostí o zaslání znění, které bylo skutečně schváleno. Tomu PS vyhověla a obě strany považovali lhůtu pro projednání Senátem za běžící od tohoto nového postoupení. Senát zákon vrátil s pozměňovacími návrhy a doplnil ho usnesením, ve kterém konstatoval, že ani opakovaně postoupený návrh zákona nebyl v souladu se zněním schváleným PS. Senát však i přesto zákon projednal. Rozdíl mezi prvním postoupením a druhým byl jen v odstranění jedné chyby, která měla věcný význam, zbylých 13 nesrovnalostí se týkalo pouze legislativně-technických oprav, které byly v návrhu provedeny až po schválení ve třetím čtení.
ÚS se přiklonil k názoru, že legislativně-technická redakce návrhu zákona nezměnila tento návrh ani obsahově ani právně proti znění, které bylo dodatečně postoupeno Senátu. Dále několikrát poukázal na neexistenci ,,stykového zákona“, který by měl danou problematiku řešit. Ústavně stanovená pravidla zákonodárného procesu shledal za neporušená.
Pl. ÚS 50/04, 154/2006 Sb. (cukerné kvóty)
Návrh skupiny poslanců na zrušení některých ustanovení nařízení vlády, kterým byly stanoveny podmínky provádění opatření společné organizace trhů v odvětví cukru – VYHOVĚNO
Základní argument navrhovatelů se týkal nerovnosti mezi výrobci a tím i na výrobcích závislých pěstitelích. Vláda proti tomu argumentovala tím, že cukrovarnický průmysl se řídí pravidly společné organizace trhů s cukrem, která jsou součástí Společné zemědělské politiky EU. Odvolávala se na přímou závaznost nařízení Rady a Komise ES, z jejichž titulů vláda zajišťovala, aby v okamžiku přistoupení k EU bylo možné zabezpečit administraci opatření v oblasti společné organizace trhů.
ÚS se zabýval otázkou, do jaké míry je vůbec oprávněn posuzovat ústavní konformitu právních norem, které navazují na komunitární právo. Dle judikatury ESD tam, kde je výlučná regulace komunitárním právem, má toto právo přednost a nemůže být popřeno skrze referenční kritéria stanovená vnitrostátním právem. ÚS tedy není kompetentní k posouzení otázky platnosti norem komunitárního práva, ale poukázal na konkrétní případy, kdy státy EU nepřijaly zcela doktrínu přednosti komunitárního práva nad veškerým ústavním právem, především si pak ponechaly jistou rezervu při interpretaci principů, jako jsou princip demokratického právního státu a oblast ochrany základních práv a svobod. ÚS uzavírá, že v této oblasti interpretuje ústavní právo s přihlédnutím k principům plynoucím z práva komunitárního.
Klíč rozdělování individuálních produkčních kvót byl shledán ve světle dřívější judikatury ústavně konformním. Poukázáno bylo však na to, že přistoupením ČR k EU došlo k přenosu pravomocí vnitrostátních orgánů na orgány nadnárodní, ale toto propůjčení je propůjčením podmíněným, originárním nositelem suverenity zůstává ČR. Delegace části pravomocí vnitrostátních orgánů může trvat potud, pokud tyto pravomoci jsou orgány ES vykonávány způsobem slučitelným s uchováním základů státní suverenity ČR a způsobem, jenž neohrožuje samotnou podstatu materiálního právního státu. Pokud by proto výkon delegovaných pravomocí byl orgány ES realizován způsobem regresivním vůči dosavadnímu pojetí podstatných náležitostí demokratického právního státu, jednalo by se o realizaci v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, která by si vyžadovala opětovné převzetí těchto pravomocí vnitrostátními orgány České republiky. K tomu však v daném případě nedošlo a vláda tak realizovala svou normotvornou pravomoc v oblasti, která byla přenesena na orgány ES. Jestliže napadená ustanovení mají být realizací příslušného nařízení Komise ES, jde o jednání ultra vires ve vztahu k čl. 78 Ústavy, neboť vláda k přijetí takové právní úpravy nebyla oprávněna.
V době, kdy vláda přijímala dané ustanovení, byla již individuální produkční kvóta snížena (upravena) na základě přímé aplikace komunitárního práva. Zrušení napadeného ustanovení se tedy nikterak nedotýká vlastního systému regulace trhu s cukrem.
Pl. ÚS 18/06, 397/2006 Sb. (odvolávání funkcionářů obecných soudů orgány moci výkonné)
Návrh předsedkyně NS na zrušení ustanovení zákona o soudech a soudcích, na základě kterého byla kontrasignovaným rozhodnutím prezidenta republiky odvolána z funkce předsedkyně NS – VYHOVĚNO
Navrhovatelka podala stížnost proti rozhodnutí prezidenta republiky, jímž byla z funkce odvolána, spojenou s návrhem na zrušení daného ustanovení zákona. Odvolává se na porušení principu dělby moci ve státě a ohrožení nezávislosti soudní moci. Senát ÚS řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení právního předpisu postoupil plénu.
ÚS návrh podpořil argumentací, kterou vyjádřil, že soudní moc má mít stejnou váhu jako moc výkonná a zákonodárná, na nichž musí být soudní moc v co největší míře nezávislá. Odkázal také na čl. 1.3 Evropské charty o statutu soudců Rady Evropy, dle které nezbytným požadavkem zajištění nezávislosti soudní moci je, aby podmínky ovlivňující výběr, získávání, jmenování, služební postup či odvolávání soudců umožňovaly nezávislost na výkonné a zákonodárné moci. Užití pravidla ,,kdo jmenuje, odvolává“ považuje za použitelné jen tehdy, pokud se jedná o přímý vztah nadřízenosti či podřízenosti (což zde samozřejmě není) a je vlastní systému státní správy, jejímž obsahem je činnost nařizovací vyjadřující mocenskou převahu orgánů státní správy. Zákonná úprava nereflektuje samotnou povahu ,,funkcionářství“ coby kariérního postupu, jímž je nutno rozumět objektivní možnost soudce dosáhnout za stanovených požadavků takového postavení, které jej profesně uspokojuje. Vytkl zákonodárci neexistenci reprezentativního orgánu soudní moci.
Proti většinovému stanovisku se ohradilo několik separátních vot. Poukazovalo se na to, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Sama uvedla, že zároveň podala správní žalobu a ústavní stížnost podává jen z opatrnosti, ÚS si tedy přisvojil pravomoc jakéhosi speciálního odvolacího orgánu vůči aktům prezidenta republiky. Kritizovaly také použitou argumentaci principem dělby moci, bez ohledu na obecně uznávaný princip vzájemné vyváženosti a kontroly jednotlivých mocí ve státě (check and balances). Znak neodvolatelnosti je výsostným znakem postavení soudce, které správnímu funkcionáři pojmově nepřísluší. Je tedy nutné obě funkce vnímat odděleně, vynikající odborník a soudce nemusí být zároveň dobrým správcem soudu po stránce manažerské a organizační. Nálezem bylo dosaženo toho, že soudní funkcionáři jsou napříště neodvolatelní. Předseda ÚS (jeden z disentujících soudců) navíc vyslovil, že Ústavnímu soudu jako negativnímu zákonodárci nepřísluší rozsáhlé úvahy de lege ferenda, které by se staly nosnými důvody rozhodnutí, jako tomu bylo v tomto případě.
Pl. ÚS 66/04, 434/2006 Sb. (,,eurozatykač“)
Návrh skupiny poslanců a skupiny senátorů na zrušení některých novelou vložených ustanovení trestního zákona a trestního řádu, které byly přijaty v důsledku implementace evropského zatýkacího rozkazu – ZAMÍTNUTO
Navrhovatelé argumentovali tím, že původně vláda ČR navrhla spolu s touto novelou i novelu čl. 14 Listiny, která by přidala nový odstavec umožňující vydání občanů členskému státu EU k trestnímu stíhání za určitých podmínek. Novela Listiny však nebyla přijata a legislativním procesem prošla pouze výše zmíněná zákonná novela, která byla vetována prezidentem a následně přehlasována PS. Ústavní rozpor shledávají navrhovatelé v čl. 14 odst. 4 Listiny, podle něhož občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti. S tím byla zajedno i původní důvodová zpráva, ta byla však změněna poté, co změna ústavního pořádku nebyla přijata.
PS ve svém vyjádření poukázala především na historický výklad, který vede k tomu, že dotčená ustanovení Listiny byla přijata z důvodu ochrany občanů před nuceným opuštěním republiky proti jejich vůli, jako tomu bylo za normalizačního režimu. Není tím myšleno dočasné předání osoby třetímu státu k trestnímu stíhání, po jehož skončení nebudou občanu České republiky kladeny při jeho návratu do vlasti žádné překážky.
Ohledně interpretace čl. 14 odst. 4 Listiny ÚS konstatuje, že ze čl. 10 Smlouvy o ES vyplývá ústavní princip, podle něhož mají být domácí právní předpisy včetně ústavy interpretovány souladně s principy evropské integrace. Pokud tedy existuje několik interpretací Listiny, je nutno volit výklad, který podporuje realizaci tohoto závazku, a nikoli výklad, který tuto realizaci znemožňuje.
Pl. ÚS 77/06, 37/2007 Sb. (legislativní přílepky)
Návrh skupiny senátorů na zrušení části zákona č. 319/2001 Sb., která se stala součástí jeho přechodných ustanovení na základě novely, která byla přijata údajným neústavním postupem – VYHOVĚNO
Napadená ustanovení se týkala vztahů vkladatelů určitých bank k těmto bankám, resp. vůči Fondu pojištění vkladů. Napadená ustanovení dle navrhovatelů rozšiřují okruh oprávněných osob, mění proceduru a vstupují do již jednou zákonem řešených vztahů (navrhovatelé polemizují, zda se jedná o pravou či nepravou retroaktivitu). Jedná se o to, jakým způsobem se mají odškodňovat klienti zkrachovalých bank. Zákonodárce zde na úkor zajišťovacího fondu, hospodařícího s prostředky odevzdanými soukromými subjekty, nakládá s těmito prostředky v rozporu s obecně stanovenými pravidly, a v důsledku toho určitou skupinu či určitý subjekt zvýhodňuje oproti ostatním. Prostředky vybrané od klientů bank, které jsou určeny k odškodnění klientů bank, budou poskytnuty nad rámec pravidel, která platila v době, kdy banky do Fondu přispívaly.
Napaden byl i postup přijímání zákona. Poté, co návrh zákona byl zamítnut ve 3. čtení, byl navržen (o půl roku později) v rámci 2. čtení jako pozměňovací návrh. Senát vyjádřil vůli se návrhem zákona nezabývat (ač byl podán návrh na postoupení do obecné rozpravy, z důvodu nesouhlasného postoje vlády ČR, Ministerstva financí a ČNB) a zákon byl postoupen prezidentu republiky. Ten však nechal marně uplynout patnáctidenní lhůtu, aniž zákon vrátil Poslanecké sněmovně anebo jej podepsal. Zákon byl tedy podepsán předsedou vlády a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů.
Navrhovatelé poukazují na to, že pozměňovací návrh je omezen projednávaným bodem schůze, přičemž pozměňovací návrh, na jehož základě se napadená ustanovení stala součástí daného zákona, nebyl uveden v programu příslušné schůze Poslanecké sněmovny, čímž byla porušena legislativní procedura.
ÚS poukázal na rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 21/01, ve kterém označil za protiústavní situaci, kdy ,,jedním zákonem jsou novelizovány zákony vzájemně obsahově bezprostředně nesouvisející, k čemuž dochází např. z důvodu urychlení legislativní procedury, a to začasté formou podaných pozměňovacích návrhů.“ Parlament je vázán Ústavou a s ní konformně vykládanými jednacími řády. Postup, kdy ,,jedním zákonem (ve formálním smyslu) je zasahováno do materie upravované několika zákony jinými a tyto zákony spolu nejsou obsahově a systematicky provázány,“ způsobuje nepřehledný právní stav, který není v souladu s principem předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti zákona, což odporuje základním principům právního státu.
Z jednacího řádu PS vyplývá, že návrhy k projednávané věci, ke kterým jsou poslanci dle jednacího řádu zmocněni, se mají vztahovat k určité věci projednávaného bodu. Pozměňovacím návrhem se mohou vypouštět, rozšiřovat nebo měnit některé části původního návrhu. ,,Právo podávat k návrhům zákonů během parlamentní rozpravy pozměňovací návrhy se odvozuje z práva zákonodárné iniciativy, nicméně není s ní totožné, neboť je přirozeně omezeno sférou vyhrazenou právě realizaci práva zákonodárné iniciativy.“ Pozměňovací návrh by tedy měl pouze pozměňovat předkládanou právní úpravu a neměl by se pohybovat mimo předmět projednávaného návrhu.
Ohledně funkce prezidenta v zákonodárném procesu ÚS vyslovil stanovisko, podle kterého prezident v rámci legislativního procesu nezastává poltickou funkci. ,,Prezident republiky je Ústavou koncipován jako mimostranický ústavní orgán.“ Je tedy předurčen k dodržování ústavnosti legislativního procesu pomocí prezidentského veta.
ÚS shrnul, že obsahy i účely obou zkoumaných předmětů se zásadně liší. Bylo tedy zapotřebí konstatovat, že předmětný pozměňovací návrh vybočil z omezeného prostoru vyhrazeného pozměňovacím návrhům.
Pl. ÚS 24/09, 312/2009 Sb. (odložení vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky)
ÚS rozhodl usnesením ve věci ústavní stížnosti Ing. Miloše Melčáka, CSc. proti rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do PS, spojené s návrhem na zrušení úst. zák. č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny tak, že odložil vykonatelnost tohoto prezidentova rozhodnutí.
Návrh neobsahoval odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle § 79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o ÚS, nicméně většinové stanovisko soudců ÚS bylo založeno na argumentaci, opírající se o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ta měla svědčit tomu, aby ústavní stížnost byla posouzena jako návrh, jímž se stěžovatel domáhá i odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky. ÚS poukázal na to, že minimální časový prostor vymezený okamžikem zahájení řízení a dnem voleb, dle rozhodnutí prezidenta republiky, neumožňuje ÚS uplatnit Ústavou mu svěřenou kompetenci v oblasti konkrétní kontroly norem.
Pl. ÚS 27/09, 318/2009 Sb. (zkrácení pátého volebního období PS ad hoc ústavním zákonem)
Návrh Ing. Miloše Melčáka, CSc. na zrušení úst. zák. č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny (podáno podle § 74 ZÚS) – VYHOVĚNO
Stěžovatel se cítil být dotčen zejména ve svém právu plynoucím z čl. 21 odst. 4 Listiny, z něhož s odvoláním na judikaturu ÚS údajně plyne i právo na nerušený výkon veřejné funkce. Předmětný zákon označuje za ústavní jen formálně, materiálně se ústavnímu pořádku příčí, je rozporný s čl. 9 odst. 2 Ústavy. Poukazuje na nemožnost ústavním zákonem kodifikovat cokoliv, a to mimo ústavní kontrolu, tak jako by bylo možno podobnou cestou přijmout např. prodloužení poslaneckých mandátů konkrétního volebního období na doživotí. Neochota většiny politických sil dostát ústavním postupům při ustavení nové vlády není důvodem ospravedlňujícím mimořádné řešení cestou takovéhoto ústavního zákona. Poukazuje i na podobnost (i v politických okolnostech) s obdobným ústavním zákonem z roku 1998, která by nyní vytvářela ústavní zvyklost pro takovéto postupy.
ÚS poukázal na praxi Výmarské republiky, jež se vyznačovala pravidelným prolamováním Ústavy cestou speciálních ústavních zákonů, což vedlo k její nepřehlednosti a labilitě. Na to následně reagoval Základní zákon SRN, jenž zakotvil úpravu, dle které může být měněn jen zákonem, který výslovně mění nebo doplňuje text Základního zákona. Za relevantní označil tezi, která zazněla již během parlamentní rozpravy: ,,Nebezpečnost navrhovaného zákona spočívá především v tom, že vytváří precedens nejvyšší právní síly, precedens, který říká, že je možné z momentálních utilitárních důvodů měnit základní zákon země. Je-li to možné jednou, je to možné pokaždé“. Na závěr shrnul tím, že ani ústavodárce nesmí prohlásit za ústavní zákon normu, která charakter zákona, natož ústavního, postrádá; vyloučení přezkumu takových aktů Ústavním soudem by jeho roli ochránce ústavnosti (čl. 83 Ústavy) zcela eliminovalo.
Pl. ÚS 13/10 (Dělnická strana)
Návrh Dělnické strany na zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, který ve výroku I. rozhodl o jejím rozpuštění – ODMÍTNUTO
Navrhovatelka označila své rozpuštění jako násilné vynucování politické korektnosti na úkor základních práv a svobod při řízení, které vykazovalo znaky středověkého čarodějnického procesu se snahou hříšníka (Dělnickou stranu) upálit. Proces dokazování při řízení označila místy za typicky ordálové řízení. Dále poukázala na překážku rei iudicate (NSS první vládní návrh na rozpuštění zamítl) a na to, že NSS nepřísluší posuzovat chování jejích členů, pokud nebyli pravomocně odsouzeni v trestním řízení. Obecně shrnula, že žádnými relevantními důkazy nebyla prokázána protiprávnost činnosti Dělnické strany.
ÚS neuznal překážku rei iudicate s tím, že vláda při prvním návrhu neunesla důkazní břemeno a soud se tedy tehdy činností navrhovatelky nijak komplexně nezabýval a ani zabývat nemohl. Z toho tedy nelze dovodit, že by činnost navrhovatelky, zahrnující dobu do vyhlášení ,,prvního“ rozsudku byla uznána jako bezvadná. Dále poukázal na svou judikaturu ve věci posuzování důkazů: ,,Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, a rozhodnutí o rozsahu dokazování proto spadá do výlučné kompetence obecného soudu.“
Prameny:
– příslušné nálezy a usnesení
– JIRÁSKOVÁ Věra, SUCHÁNEK Radovan. Ústavní právo v judikatuře Ústavního soudu : výběr z nálezů a usnesení. Praha : Linde. 2007.